[ Pobierz całość w formacie PDF ]
øíkal o Majerovi. Dal se celkem snésti, jako ticho. A na Maje-
rovi bylo vaechno tichem; vae jako tichý pád bílých, kvìtin-
ných plátkù; a pomalé klopení jeho víèek s dlouhými brvami
v okam~icích rozpakù uvádìlo Jeníka dokonce v nadaení.
Majer býval v rozpacích èasto. Zejména pro vae, co se týkalo
~enských - - -
Zùstali samotni. Jeník usedl na pelest postele, Majer pøe-
ael k oknu. Mlèeli chvilku. Pak se optal Jeník:
Co nového?
Epidemie taková byla v Praze, vypravoval Majer. Tøi nedì-
le mìli prázdno ... A co on, Ratkin?
Ale Ratkin pøeslechl otázku. Mlèel a luskal klouby rukou Majer
naò nìkolikráte pohledl rozpaèitì pod dlouhými brvami. Pak
øekl tiae: Pùjdu u~.
Ale tu se Ratkin vytrhl:
Ne, ne, zùstaò jeatì ...
Uhodil nìkolikráte zaeatou pìstí o koleno, jeho oblièej
svedl kratièký zápas o úsmìv, letmý, trapný úsmìv kolem
oèí, zatímco vtáhl rty mezi zuby a hryzl je.
Jak vidía, pøijel jsem na pohøeb, øekl potom.
Ale ne ...
Majer chtìl jeatì dále odporovati, ale tu veala slu~ka. Stmìlo
se u~, ptala se, má-li pøinésti lampu.
Ne, není dosud potøebí. Kdy~ odeala, Ratkin vstal a pøistou-
pil k Majerovi. V posledním zbytku svìtla bìlil se jeho oblièej.
A ... na knìze si dosud hrajea? Ratkinùv hlas byl zlý. Ma-
jer neodpovìdìl.
A jaký je bùh, co si myslía? Spravedlivý, dobrý, viï?
Pøestaò, øekl tiae Majer.
V písmu stojí: spravedlivý, dobrý ... Tedy je, co? Poèkej ...!
Napadlo mu cosi, zaujalo jej to zøejmì, bylo slyaeti ve tmì
jeho zrychlený dech.
Poèkej ...! Dejme tomu: ty si hrajea na knìze. Nechcea
se tím naprosto rouhati, naopak, tvá zbo~ná duae chce nì
kudy ven, nic jiného. Ale máa monstrance, hostie, nápodobía
slou~ení mae ... a tu by bùh najednou rozsoudil, ~e takovéhle
vìci nehodí se ku høe, ~e se rouháa a ~e zaslou~ía být potres-
tán ... A potrestal by tì tím, ~e by poslal nemoc na tvoji ma-
minku, nechal by ji nìkolik dnù se trápit a pak umøít. Poèkej,
co jsem chtìl øíci ...?
Ratkin se pøeruail a mnul si èelo.
Nevím u~ ..., øekl ponuøe. Pak si opìt vzpomnìl, a jako by
mu byl Majer odporoval, øekl prudce:
Je to tak ... tak .... zrovna tak! Co~ jestli se má matka trápí
a umøe pro mùj høích?
Jaký høích? zamumlal Majer.
Mùj høích. Mùj! Ne - tvùj! Tys nespáchal. Ty nikdy nespá-
aea. Co~ já jsem si høíané myalénky jen tak z vymyslil ? Nevy-
myslil. Poèkej ... øeknu ti ... Kdyby tì ~enská k sobì do poko-
je zavolala a: tady mne máa, dìlej se mnou, co dìlají mu~atí
s ~enskými, - co bys ty udìlal? Dal bys se do køiku a utek bys.
Nebo snad i padl pøed ní na kolena a s pláèem ji prosil, aby
pøestala. Myslím, ~e bys takového nìco jistì udìlal A, hleï, já
neudìlal. Proè? Proto~e ...proto~e ... to je právì to, co nevím ...
Pokuaení odolat mám, to vím, ale jak mám odolat, to nevím ...
Na boha v tom okam~iku si vzpomenout, ano - ale, proè jsem
si nevzpomnìl ? Vidía, bùh vìdìl, ~e jsem takový, ~e neodo-
lám -a pøece nastra~il mi pokuaení, ~e jsem neodolal - -
Zamlkl na okam~ik a øekl pak dutì:
Bùh není dobrý, není spravedlivý ...
Ve tmì bylo mo~no zpozorovati prudký, odmítavý pohyb
Majerovy ruky.
To je høích ..., zaznìlo odtamtud podìaenì.
Jeník pøilo~il obì ruce ke spánkùm a jel jimi pomalu po obou
tváøích; byl to zoufalý posun dìtinné bezradnosti. Opakoval to
nìkolikráte. Náhle se vaak ruce zastavily a Jeník øekl zvolna,
a ka~dé slovo bylo svalený balvan:
Ae - trestá! Ae - se mstí! Ae mne - zaalápne!
Zavrtìl hlavou.
Ne! To ne! Ae mne teï slyaí, co øíkám: Nevìøím, - ~e je bùh!
Opìt prudký, odmítavý pohyb Majerovy ruky.
Ratkine!
Ale Ratkin - válel balvany.Ústa jeho byla k udávení
naplnìná mno~stvím slov, jak ~vaneèky rozkousaného srd-
ce. Kdosi hnal se jeho nitrem s polnicí u úst. Musil mluviti.
Musil ~alovati, ukazuje na viníka prstem. Ale zdálo se mu, ~e
to nemluví on, nýbr~ ~e nìkdo jiný køièí to z jeho nitra. Jak tì~-
ký hrozen vzpoury, zrnko k zrnku, hromadila se nesouvislá slo-
va u jeho úst. Ne, nic mu není po lidech!
Lhou! Klamou! Hrajou komedii! Bloudit ho nechali, do vae-
ho vrá~et hlavou! Je hotov s lidmi! A bùh si hrál v~dycky
na schovávanou! I s bohem je hotov! Se vaím hotov!
Se vaím hotov!
Neobyèejným steskem náhle v nìm vaechno rozbolelo
a musí zemøít! Tak mlád, tak mlád, opakoval so stále a znìlo
to v jeho nitru jako volání kukaèky. `el kdosi, mìl sklopenu
hlavu, oblièej v dlaních; byla to dívka a plakala, nad ním pla-
kala. Jeník nevidìl jejího oblièeje, ale byl krásný, svìtlo jí prýa-
tìlo mezi prsty a kolem jejích rtù bylo teplo, vánek ji~ní a vonný
.... Neplaè! Neplaè! Musí to být! Pod kvetoucími jablonìmi si
na mne vzpomeò!
Tak mlád! Tak mlád! Hladil se po vlasech. Byly tak husté
a mìkké. Pak po tváøích pøejel nìkolikrát plochýma dlanìma,
dotýkal se prsty víèek a rtù a slzy mu tekly z oèí; bylo to vaechno
tak mladé a muselo to umøít! Slo~il rty v úpìnlivý úsmìv; s ta-
kovým úsmìvem bude le~et v rakvi.. Tímto úsmìvem se roz-
louèí s krásným a záhadným svìtem, tímto úsmìvem napo-
sled po~aluje a vyète!
Pøedstavoval si vaechny podrobnosti pohøbu; kteøí lidé asi
pøijdou a jaký bude výraz jejich oblièeje; a kdy~ mu napadlo,
~e nad zavøenou rakví mezi plameny svìc bude se tøásti svì-
telný pruh slunce a v nastalém tichu zazní náhle zvenèí zpìv
ptáka, tu se mu opìt slzy hustì vylily. Zjevovala se mu drahá
a krásná místa, na která u~ nepøijde. Stromy podél cest, kte-
ré odkvetou bez nìho, parky, kterými budou bloudit dívky
s jinými hochy, mìsta, k jich~ bouølivému srdci se nepøivine,
celý airý svìt hømící jak jediný velký orchestr - a ve vaem tom
nikde on! Tiskl ruce ke spánkùm.
Náhle pocítil na své tváøi cosi jako nìèí pohled. V jednom
rohu pokoje stál kdosi a pozoroval jej. Strýc! Jeník rozevøel
airoce oèi. Nic.
Nikdo tu nebyl v pokoji. I Majer zatím odeael, ani~ toho Je-
ník zpozoroval.
Dvéøe se pootevøely, pruh svìtla sem vtryskl, volali jej k ve-
èeøi. `el, ale u dveøí se zastavil. Okam~ik váhal. Pak zavøel
dvéøe. Opìt okam~ik váhal. Srdce se zastavilo. Zaaeptal po-
tichu:
Strýèku ... !
Nic.
Strýèku ...!
Nic, jenom srdce prudce zatepalo. Ano, srdce poèalo opìt
tepati. Nejprve nìkolik nepravidelných úderù, jako zabuaení
na dvéøe kýmsi, kdo má naspìch; pak hluboké vydýchnutí
a nitro naplnilo se zvláatní úlevou, pokojným a nì~ným polo-
svìtlem.
Otec toho veèera hodnì pil. Sedìl tu s rozepjatou vestou,
rudý v oblièeji, zapomínal se, mluvil mnoho a hluènì. Obèas
sama sebe okøikoval.
Pst ... ae nevzbudíme mámu. Sepjal ruce nad vystupujícím
záhybem bøicha.
No, lepaí se to, lepaí. Vèera veèer bylo hùø ... A ïas ví; phodlí
má, starosti nemá, jediné dítì má z domu ... a ka~dou chvíli
tahle drahá zábava s doktory ...
Snad ~e jej cosi v Jeníkovì oblièeji okøiklo, pomátl se po-
nìkud a uznal za vhodno poopraviti se.
A tøeba ne ka~dou chvíli ... Øekni: kolikrát u~ to nebylo ...
A kdyby jen tøikrát - nad hlavu je toho! A kdypak já si tak uleh-
nu? He, co? Ale já nejsem pro le~ení - já tu jsem na tom svìtì
[ Pobierz całość w formacie PDF ]